Úvod

Jsme tu jako pastýři stvoření, spolupastýři s tím nejvyšším Pastýřem. Než začnete hrubě nadávat, že „Nejsme žádné vovce!“ zkuste si recitovat: Máme samé vedoucí, předsedy, nejvyšší a generální tajemníky, zástupce a dirigenty, tituláře a ředitele, prezidenty a vyvolence… A my potřebujeme ty, kteří se starají, dovedou být poslední, nastrčí sebe dříve, než ty druhé. Představí a uvedou spolupracovníka na prvním místě a to pěkně jmenovitě… Texty této pastýřské neděle dlouho nehledejte: Janovo evangelium 10:1-16 a Žalm 23

Cesta do Emaus (Lukášovo evangelium 24): Hrozba krutosti a násilí učedníky uzavřela v domě. Za zavřenými dveřmi se báli. A jiní alespoň nechápavě kroutili hlavou a odcházeli. Třeba do Emaus. Proč Pán Bůh dopouští takové bezpráví? Nemáme zprávy o tom, že by byli vzati do vazby a křižováni další učedníci. Čas pronásledování teprve přijde. Režim se teď spokojil s Ježíšovou okázalou popravou a pověst vzkříšení zatím nezpracoval. To nejde tak rychle. Zlo je dost kruté, ale nebývá dost bystré. Učedníci jsou plní skepse. Ježíš učedníkům naznačuje, že vůbec nesdílí jejich přístup. „Proč jste tak nechápaví, zpomalení, zpozdilí a bez étosu? Je vám zatěžko věřit tomu, co říkali proroci?“ (24:25) Není většího rozdílu mezi těmi dvěma světy. Svět strachu a proti němu svět svobody… Ježíšův argument, že měl právě utrpením vejít do své slávy, je postaven jako otázka, která směřuje k učedníkům: „Měli jste jinou cestu, mohlo a mělo to dopadnout jinak?“

Živá naděje je tam, kde k ní nejsou žádné předpoklady a možnosti vyprchaly. Všechno se zdá tak těžké a bezvýchodné… Židé si opakují to, co připomínal i apoštol Pavel: Otec Abraham „uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo.‘“ (Dopis Římanům 4:18) Takže živá naděje znamená nevzdávat důvěru v Boží sliby navzdory velice svízelné skutečnosti. Těch devět minut je také o tom, proč je dobré znát pohádku o Zlatovlásce… (Text z 1. dopisu Petrova 1:3-9)