Videa

Jsme tu jako pastýři stvoření, spolupastýři s tím nejvyšším Pastýřem. Než začnete hrubě nadávat, že „Nejsme žádné vovce!“ zkuste si recitovat: Máme samé vedoucí, předsedy, nejvyšší a generální tajemníky, zástupce a dirigenty, tituláře a ředitele, prezidenty a vyvolence… A my potřebujeme ty, kteří se starají, dovedou být poslední, nastrčí sebe dříve, než ty druhé. Představí a uvedou spolupracovníka na prvním místě a to pěkně jmenovitě… Texty této pastýřské neděle dlouho nehledejte: Janovo evangelium 10:1-16 a Žalm 23

Cesta do Emaus (Lukášovo evangelium 24): Hrozba krutosti a násilí učedníky uzavřela v domě. Za zavřenými dveřmi se báli. A jiní alespoň nechápavě kroutili hlavou a odcházeli. Třeba do Emaus. Proč Pán Bůh dopouští takové bezpráví? Nemáme zprávy o tom, že by byli vzati do vazby a křižováni další učedníci. Čas pronásledování teprve přijde. Režim se teď spokojil s Ježíšovou okázalou popravou a pověst vzkříšení zatím nezpracoval. To nejde tak rychle. Zlo je dost kruté, ale nebývá dost bystré. Učedníci jsou plní skepse. Ježíš učedníkům naznačuje, že vůbec nesdílí jejich přístup. „Proč jste tak nechápaví, zpomalení, zpozdilí a bez étosu? Je vám zatěžko věřit tomu, co říkali proroci?“ (24:25) Není většího rozdílu mezi těmi dvěma světy. Svět strachu a proti němu svět svobody… Ježíšův argument, že měl právě utrpením vejít do své slávy, je postaven jako otázka, která směřuje k učedníkům: „Měli jste jinou cestu, mohlo a mělo to dopadnout jinak?“

Živá naděje je tam, kde k ní nejsou žádné předpoklady a možnosti vyprchaly. Všechno se zdá tak těžké a bezvýchodné… Židé si opakují to, co připomínal i apoštol Pavel: Otec Abraham „uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo.‘“ (Dopis Římanům 4:18) Takže živá naděje znamená nevzdávat důvěru v Boží sliby navzdory velice svízelné skutečnosti. Těch devět minut je také o tom, proč je dobré znát pohádku o Zlatovlásce… (Text z 1. dopisu Petrova 1:3-9)

Apoštol Petr si nechá vyprávět v domě pohanského setníka Kornélia, jak na něj přišli a proč si jej pozvali. Kornélius měl nebeské GPS, protože svoje služebníky poslal přesně do domu Šimona koželuha v Joppe, do dnešní Jaffy v Tel Avivu. Tam Petra našli. A když apoštol Petr slyší, jak Pán Bůh zařídil, aby se s Kornéliem a jeho rodinou potkali, pronese to, co máme v nadpisu dnešního kázání: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní…“ (Skutky apoštolů 10:34) Jedna z největších zpráv evangelia a celého křesťanství. Tohle je ta zvěst, kterou kážeme! Ježíš podle podání všech evangelistů nestranil mužům ani ženám, malým ani velkým. Neměl problém posloužit římskému setníkovi, syrofenitské ženě, nemocným či znevýhodněným. Ač přišel pro lid Izraele, věnoval se všem. Zcela zjevně chápal Judu jako svou svatyni a Izrael jako své vladařství. Tak to říká Žalm 114. A právě proto sloužil všem s jistotou.

Květná neděle. Happening, který spáchala banda Galilejců, Jeruzalémské občany trochu vyděsil. Vždyť ti polopohané povykovali pod okny nebezpečné hlášky, dokonce orvali a ořezali Jeruzalémským stromy a keře, aby z jarní zeleně udělali koberec. Pravda, nešetřili ani své kabáty a plášťě a naskládali je na královskou cestu, aby se po nich prošla oslice a oslátko s Ježíšem. Na jedné straně happening na hraně únosnosti. Na druhé straně akce, která dala obyčejným lidem naději. Pod okny také projel zamračený konvoj s místodržícím Pilátem a pak královský průvod Herodův. Oba přinášely jen strach a prázdnotu. O nich se evangelium nezmiňuje. Nebyly k ničemu. (podle Matoušova evangelia 21:1-11 a Žalmu 118)

Zdá se, že odstrašování většími a silnějšími hrozbami nefunguje. A když se kára s brněním rozjede z kopce, těžko se zastavuje. Odstrašit jednotlivého člověka od páchání zlých věcí může paradoxně odpuštění. Silná velkorysost, která nemává rukou nad zlem, nad hříchem (jak říkáme my), ale dává možnost nového začátku po všech následcích našich selhání. Zaplať, naprav… Odstrašení pak vede ke vztahu, k vzájemné uctivosti, i když si do náruče zrovna padat nebudeme… Čte se Žalm 130, Jan 11 a Ezechiel 37

Jednou je všechno jinak, než si lidi mysleli! (1 Samuelova 16:1-13) A podruhé je všechno tak, jak by si každý přál! (Janovo evangelium 9:1-41) A zase je to špatně! Pán Bůh si prosazuje svou a lidé by jej neměli kontrolovat. Kontrolu potřebujeme my a naše motivy. Texty z ekumenického lekcionáře po čtvrtou neděli postní.

Když babička na terase mastí karty s rodinou, je to jen dobře, cvičí svoji chabou ruku, aby dokázala přebírat listy a uchopit jeden po druhém. Rodina jásá, když babička musí znovu míchat. Ona to ví, že jí to pomáhá a říká mi: To byste, pane faráři, měl vědět – „Komu karty v ruce šustí, toho Pán Bůh neopustí.“ O tom, že nikdy nejsme sami podle Exodu 17:1-7 a dalších textů z ekumenického lekcionáře.

Jak se to vůbec může stát? Ptáme se s Nikodémem (Janovo evangelium 3:3-10) Nějaký nový začátek? Nové narození? Když je člověku sedmdesát pět, končí – alespoň římskokatolický biskup končí. Je to rozumný čas. Toho věku se dnes mnozí nedožijí ve zdraví. U nás ve Chvalech takové sedmdesátníky a dokonce mnohem starší lidi rehabilitujeme a dostávají novou naději. Ale u Abrama je to vážnější. (Genesis 12:1-4) Vykročit se vším majetkem a začít úplně od začátku v cizí zemi jako vyznavač neznámého Boha? Jak se to vůbec může se stát, že člověk nabere opět sílu a směr a jde vstříc tak velkým výzvám?

O pokušení. (Matoušovo evangelium 4:1-11) Mj. pokušení moci, kterou tak často zatracujeme. Jenže moc a její výkon velice potřebujeme! Je svěřena zranitelným a slabým lidem. A velice sejde na tom, jak s tou mocí ti lidé zacházejí. Proto se za ně modlíme. Ježíš se vzepřel laciné publicitě, lidé nebudou mít ta videjka na sítě a on nebude za hlupáka. Zdálky také prohlédl nesmyslnou koalici, kterou nabubřele nabízel ten, který nikdy nic nevyhrál. Koalice s Otcem a Duchem svatým je přece lepší!

Některé věci se stále opakují. Každou neděli či sobotu je bohoslužba. Opakuje se každý rok popeleční středa a postní období. Opakuje se modlitba, kterou své učedníky naučil Kristus Pán. A vše se opakuje ne proto, aby se nám to stalo samozřejmostí a jakýmsi mechanismem spásy. Tedy: Opakuj to a nastanou nevratné změny samy od sebe… Obávám se, že to tak nefunguje. Můžeš se naučit nazpaměť Deset slov Hospodinových, dvanáct synů Izraele, dvanáct učedníků Kristových a podobně. Ale to není víra! Víra není v nastudovaných odpovědích katechismu. Pokud u toho církev skončila, udělala velkou chybu. Vytvořila záznamové zařízení, nikoli víru. Nikoli lidi žijící z víry. (Deuteronomium 30:15-20 a Matoušovo evangelium 5:21-37)

Žijeme tu s minimálním sebevědomím. Prostě nemáme o sobě valné mínění. Takový člověk žije s potřebou obrany a odvetné střelby v každém možném případě. A v tu chvíli mu to opozice vrací. Na nějakou velkorysost dnešní společnost nemá. Vzpomínáte, jak jsme na náměstích volali: „Nejsme jako oni!“ A z dnešního pohledu to nebylo moc moudré a dospělé. Dnes se naopak zcela veřejně říká něco jiného. Vypadá to dospěle, ale není. Štěkáme totiž po sobě „jakVykMy, takMykVy“ a to nemá budoucnost. Tím více se mi líbí laskavý odpor minnesotských lidí. Oni zpívají! (O zdravém sebevědomí podle liturgických textů z Matoušova evangelia 5:13-20 a 1.Korintským 2:1-16)

Kázání na hoře (Mt 5:1-12) či na pláni (podle evangelisty Lukáše) může být velice důležité pro dnešní dobu: Vládní prohlášení Ježíše Krista, Pána a Krále, vyzdvihuje především charakter. Ježíšův charakter a pak i odrazem charakter jeho následovníků.

Evangelista Matouš (4:12-23) používá starý text z Izajáše 9, slova z osmého století před Kristem určená Severnímu Izraeli. Z textu kázání: „Samaří padne, Jeruzalém později také, my padneme, ale naděje nikdy nepadá. Apoštol Pavel vykřikne ve svém velkém vyznání v 1. dopisu do Korintu slova: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1. dopis do Korintu 15:19) Jasně, pokud se naše naděje promítají jen do politické budoucnosti nejbližších let daných naším volebním obdobím; pokud se váží naše naděje jen k produktivnímu věku a doufáme v nějakou zázračnou medicínu, která připočte k našemu zdraví nějaký rajský benefit v našem oblíbeném místě, v práci, bádání nebo v zahradě, v kuchyni, u domácího stolu s rodinou či v knihovně, pak je to málo! Zoufale málo. Žijeme přece pro vzdálenější horizonty!“

Dva tři dny. Jen tak málo. A všechno důležité v nich. Janova první kapitola rozehraje scénu, v níž jsou věci, které se týkají našich životů. Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly dnes ráno bylo pod příkrovem mrazu a v záři slunečních paprsků. Byla to cesta rájem, tedy z Hlavního nádraží vlakem na Rajskou zahradu. Metro mělo výluku. Boží láska je bez výluk.

O těch Ježíšových rodinách. Té pozemské a té nebeské. O vztazích. Podle rozpisů ze 3.kapitoly Matoušova evangelia. I já mám rodinu, pak také ještě rodinu spolupracovníků a moc si toho vážím. Doprovází mně v kaplanování tam i na tom druhém místě. To je dar! Ale ještě bych, nebeský Otče, potřeboval muzikanta. Já jsem v tom úplně marnej!… 😆 Přeji Vám pěkný týden!

Svět vypadá tak, jako by se zbláznil. Ale jsem si jist, že by se nespravil, i kdybychom Pravdu tesali do kamene, tetovali na čelo a pořádali šňůry přednášek. Podle evangelia Janova (1:1-18) a dopisu do Efezu (1:3-14) přichází nejdřív milost, ztělesněná a do lidských životů vztažená láska, která přináší vztah k Pravdě. Milost či láska sama, to není měkkost, ale vztah, který linkuje sešit i duši pro slova Pravdy. Je fakt, že si to ten Ježíš pěkně odskákal… Ale ani potom to nezměnil: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“

Když se rodí děti na svět, je to radost. Ale s každým miminem přichází i tajemství. Ptáme se: Jaký to bude člověk? Jistě pro jeho správný růst uděláme všechno, co jde, ale vždy tu zůstává velké tajemství. V proroctví, které cituje i Matouš, se objevují jména a my většinou nevíme, jak se ten jejich nositel choval, jakým byl člověkem. Jen u jednoho máme čtyři obsáhlé zprávy v evangeliích. Immanuel, tedy ,Bůh s námi!’, měl ještě jedno jméno, které mu zůstalo: Ježíš. A svým životem, smrtí i zmrtvýchvstáním svoje jména bohatě naplnil. Zatímco asyrští panáci se střídali apoštolé jako na orloji. (Pro Vánoce podle Izajáše 7 a Matoušova evangelia 1)

Co vidíme? Co vidí Jan Křtitel a jeho učedníci? Co vidíme my? A co vidí Kristus Pán. Tři pohledy na tehdejší svět i na současnost A nakonec odvaha být a zůstat „maličkým“ podle Matoušova evangelia 11:2-11 (ekumenický lekcionář)

Jako ten hobit Bilbo. Tam a zase nazpátek, aby si osvojil a pak vychoval Froda pro velký úkol… Tak si měli Judejci a Jeruzalémští zaskočit do pouště za Janem Křtitelem a vrátit se zase zpátky k veledůležitým úkolům a připravit se na přicházející království. A stejně tak my, tam a zase nazpátek ke všemu, čím žijí lidé kolem nás. Půjdeme! Slovo na 2. neděli adventní podle Matoušova evangelia 3:1-12

První neděle adventní dává příležitost číst od začátku nového církevního roku jiný rozpis textů. Tak začínáme! Čteme tzv. Malou apokalypsu. Ovšem: Každá naše životní apokalypsa je velká! Jen se podívejte po světě. Ale čtěme také tu lepší, novou a nadějnou stránku apokalypsy, na kterou se zapomíná. Celý text je na www.danielkvasnicka.cz

Ta naše víra má mít styl! Musíme mít pevnou páteř. Je přeci jasné, že Kristus má formát, je prostě třída! On se nezakecá. I když si na něj vyšlápne podivná koalice farizeů a herodiánů, odpoví jí na dvě doby. Tak, jak to bylo třeba tehdy a jak je to nutné i dnes. Jen se podívejte na tři texty dnešního čtení: Žalm 138, Matoušovo evangelium 22:15-21 a apoštolská slova do Filipis 3:17-21 (od příští neděle, první adventní, čtu podle ekumenického lekcionáře)

Na prahu připomínek svobody, pro níž mnozí naši otcové věnovali síly a energii, se podle starocírkevního rozpisu čte evangelium Matoušovo 18:23-35 a hlavně Žalm 130:3-4. Nutnost odpuštění začíná být jasná spoustě lidí. Dnes už to lidé umí bez Pána Boha a církevního balastu. Našli si důvod i nástroje. My křesťané, díky Ježíši Kristu, tím odpuštěním posíláme tlak výše. Tam, kde si s tou bolestí a křivdou Nejvyšší poradí. A na nic z toho nezapomínáme, abychom opět neudělali to samé a nebo se nevystavili příkoří, které jsme už jednou museli projít. Maximálně to zlé přikryje spousta dobrého, protože jdeme stále dopředu. Bohu díky!

Moc a její síla. Z trojice textů podle starocírkevních rozpisů tentokrát nejsilněji mluví ten z epištoly, z dopisu. Vojensky řazený text dopisu Efezským radí, abychom „svou sílu hledali u Pána v jeho veliké moci.“ Proč je dobré dnes číst text o moci a síle? A proč se nespoléhat na svoje síly? A proč nespoléhat na síly zla, i když nabízejí efektní nástroje? Více v deseti minutách videa. (Efezským 6:10-17, Janovo evangelium 4:46-54 a Žalm 119:57n)

Tentokrát na starozákonní téma: Začíná se u Žalmu 34:3 a pak je průlet nad 21. kapitolou První knihy Samuelovy, přistává se až ve 31. kapitole… Silný příběh žalmu a Davidova života. O těch povolaných a vyvolených (Matoušovo evangelium 22:14) až na konci. Kdo chce třetí text, tak je z Dopisu Efezanům 5:15-20.

Potřebujeme naději! Nepotřebujeme věčné spory o moc, o věci, které je těžko odhadnout. Na jedné straně farizeové a na druhé straně saduceové (dosaďte si jiné strany sporu) se i v rozumných věcech nedohodnou. Jedni i druzí chtějí ovládnout narativ, způsob vyprávění celého příběhu. Každý se snaží dostat do úzkých samotnou pravdu, aby se ukázalo, že jeho řešení je té pravdě nejblíž. Tak vypadají spory s Ježíšem ve 22. kapitole Matoušova evangelia, ze které podle starocírkevních rozpisů čteme tuto neděli.

Tak si někdy připadáme, že jsme k ničemu… Unavení a bez síly. A pak přijdou další požadavky. Jak je to s nároky našeho Pána? Převyšují naše možnosti? Pravda, žádá od nás hodně. Ale ještě daleko víc nám dává. Přesvědčte se! (Lukášovo evangelium 17:7-10)

Je volební den, ve Sněmovně ohromné ticho. Uklízí se a chystá na další období. Mluvím o břemenech, která se mají nést společně. A taky o tom, co ponese každý z nás sám. V několika verších, které jsem vzal ze starokřesťanských perikop pro neděli 5.10.2025 (dopis Galatským 6:2-5, Matoušovo evangelium 6:24-34 a Žalm 119:107 a 127) je všechno potřebné. PS: Tentokrát to zkouším s titulky…

Deset minut pro náš charakter. Je nanejvýš vhodné formovat náš otisk na listu současnosti a budoucnosti. Pěstovat svůj charakter je možné. Charakter není nic daného, nač bychom se mohli vymlouvat. Hledám vždy charakterního učitele a průvodce, který stojí za pozornost. Charakterní lidé budují a udržují prostředí svobody. Bezcharakterní lidé devastují všechno, včetně svého života. (Kaplanské kázání ze Chval, četl jsem Dopis Galatským 5:16-26 a Lukášovo evangelium 17:11-19)

(Markovo evangelium 7:31-37) Velice často se navzájem vůbec neslyšíme a taky mlátíme prázdnou slámu, což je pak to samé, jako bychom byli němí. Nikdy jsme se neučili rozhovoru. Děláme jen hluk. A pak přijde ten, který nám navrátí sluch a tím i naslouchání a dokonce pak i správně mluvíme a umíme se vyjádřit. To je přece zázrak! No a o tom je nedělní čtení podle rozpisů staré církve.

Moje dcera dostala od své tchýně hrách. Ten hrách, tedy semena toho hrachu si vzali exulanti, když odcházeli z vlasti. Když došli do Zelowa, zaseli a pěstovali, když odcházeli po druhé světové válce zpět do vlasti, nesli si zase semena toho cukrového hrachu přineseného s sebou a pěstovali už x-tou generaci té dobroty. Sladký hrách, jehož celé lusky se dají jíst v salátech a nebo jako orestovaná příloha s další zeleninou, je výborný. Tím přenášením do různých podmínek získal odolnost navíc. Dnes má ten hrách druhové jméno podle tradičního exulantského příjmení: Hrách hejzlarová a pěstují jej zase další pokolení, aby jej jednou předala potomkům. Čteme na tuto neděli text o vzkříšení z 1. Dopisu do Korintu 15:12-24 a spolu s příběhem o hrachu přemýšlíme o víře ve vzkříšený život tady a teď. O opakování dobra znovu a zas.

Učili nás, že projevovat své emoce je výrazem slabosti. Smát se? A tím spíše pláč, ten se přece nenosí. Silní nepláčou! A chlapi vůbec nepláčou! Napadlo vás, jak velký fenomén je pláč v Bibli? V Bibli pláčou silní. Lukáš popisuje Ježíšův pláč (19:41-44). Jenže jiní se v tom okamžiku dmuli pýchou a štěstím! Evangelista Marek zprostředkovává (snad Petrovy) vzpomínky, že se ve stejném okamžiku jeden z učedníků pyšnil Jeruzalémem: „Pohleď Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ (Markovo evangelium 13:1n) I Matouš si zapsal stejné vzpomínky (24:1n). My se také pyšníme svými chrámy, vědeckým poznáním, rostoucím HDP, skvělými velkoměsty, obchodními centry a rozvojem dopravní infrastruktury. Vidíme netušené rozměry výstavby našich velikých domů a měst… Ale nevidíme bídu nevzdělanosti a bezcharakternosti. Také nevnímáme krutost vůči hostům a příchozím. Nezajímá nás nic jiného, než vítězství v našich malých bojích. To MY musíme vyhrát! Nezajímají nás obyčejní lidé a jejich příběhy… S tím se musí něco dělat!

To, co nám připadá jako krádež, kterou nakonec Ježíš pochvaluje, může být docela jinak. Lukáš (16:1-15) popisuje Ježíšův výňatek z nějaké soudničky. A mluví o prozíravosti, která tolik chybí těm osvíceným a zbožným tehdy i dnes. Mluví o věrnosti a nakonec o nemožnosti míchat mamon a Pána Boha dohromady. A naznačuje cestu dopředu.

Dobré a zlé ovoce u proroků a u nás. Podle toho poznáváme (Matoušovo evangelium 7:15-23) Je čas sklizně, tak musíme přebírat, co za to stojí. Vracím se zase po dovolené, po výletech a svatbách. Přeji pěkný týden!

zásadní věci ve svých očích. Máme na to tišící léky a různé vodičky. Dokážeme s tím žít. Říkáme: „Smiř se s tím, nic s tím nejde dělat, buď jako my! To je holt církev, víš…?!“ S ohromnou vervou však řešíme maličkosti v životech našeho okolí a rozdrásáme pohled lidí kolem nás pro malé smítko, doslova pro hloupost. To nám bere klid, proto se v těch očích druhých vrtáme a poroučíme světu: „Drž! Nehejbej se!“ a slibujeme: „My tě vyléčíme!“ A nakonec: Všimněte si velkého rozdílu mezi trámem a třískou, snítkou, mrvou, zbytkem nějaké trávy v oku. Ježíš zvolil ten nejkřiklavější rozdíl, který v řeči rabínů nebyl ničím tak novým, používali to rčení v diskusi. On jej používá proto, aby ujistil posluchače, že i obrovské věci je možno odstranit a vyjmout. Natož pak ty malé. Jde to!

(Lukášovo evangelium 15:1-10 a 1. Petrova 5:6-11) My jsme tomu ve škole říkali zlomky… Zlomkem můžeme zapsat jakékoliv číslo. Zlomek se skládá ze dvou částí. Horní část se nazývá čitatel a spodní jmenovatel. Kapitola, kterou čteme, je zlomků plná. Nejprve čteme o jedné setině, pak o jedné desetině (ztracený peníz) a pak o jedné polovině (marnotratný syn). Zlomky říkají, že každá jednotlivá část je součástí celku. Nikdy nežijeme izolovaně a sami pro sebe. A vždycky patříme k nějakému celku. Je dobře se tak vidět a chápat tak i ty druhé. Platí to, co máme ve čtení z epištoly: „Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží…“ Nikdy jsme se svému tvůrci a pánu neztratili. Navždycky jsme jeho. Podle talmudu má rabínské počítání ve zvyku používat šedesát dílů. Ježíš použil sto dílů, aby vyjádřil drobnější části, které nejsou zapomenuty. Kniha Jób uprostřed bolesti a utrpení vyjadřuje ještě jemnější poměry, když mluví o jednom z tisíce andělů, který by byl brán vážně, kdyby se za Jóba postavil.

Ty letní chvíle, zahradní slavnosti, milá setkání kolem stolu! Dnešní evangelium jsem vykládal už mnohokrát, tentokrát je ve zjednodušené verzi, kterou ještě zkracuji pro pacienty. Tam je to stolování v té formě, že je po minikázání ještě občas krmím. Jisté je: Ježíš je specialista na slavnosti a hostiny. Jen ty naše křesťanské vypadají jako nepovedené pohřební kary pro vyvolené. A přesto: Jak já tomu rozumím, jsme lidmi kolem prostřeného stolu a pro každého je místo. Přijmete pozvání?

Ježíš vypráví svůj příběh (Lk 16:19-31), svoji pohádku. A učedníci a okolostojící mají přemýšlet. Nejnešťastnějším výsledkem takového přemýšlení je jakási věrouka: „Takhle to je po smrti!“ Můžeme říci s dovětkem, že to tak stojí přece v Bibli: „V pekle je horko, je to tam dole, protože se musí zvedat oči nahoru a utrpení bez vody všechno završuje.“ Přece tak to Ježíš řekl! A navíc: „Mohl by existovat nějaký posmrtný život!“ Z pohádek se pomalu stávají fakta, skutečnosti, o které se hádáme… Z pohádky je věrouka. Protože se to tak léta vysvětluje a je to prostě tradice. Takové příběhy a pohádky dokáže vytvořit i naše lidská mysl z běžných okolností. Dokonce je umí vytvářet tak dobře, že jim sami začneme věřit. Začneme se cítit předurčeni osudem anebo jsme obětí nějakého člověka. Tak moc naříkáme nad utrpením, kterého je v minulosti i kolem nás tolik, že přestaneme promýšlet jak s odpovědností za svět, jak jej uspořádat jinak a lépe. A co pro to udělat. Namísto toho se sevřeným srdcem začneme připravovat svou obranu a útočíme na každého, kdo si nemyslí to, co my. Preventivní útok má okamžité ospravedlnění…

Když Ježíš říká Nikodémovi „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?“ upozorňuje jej na něco naprosto samozřejmého. Přijmout žáka a věnovat se mu, znamenalo totéž, jako jej „znovu narodit“… Tehdy pod péčí pěti knih Mojžíšových, dnes s evangeliem si přeji stejné okamžiky „Aha!“ efektu, nové prozření a novou praxi života. Slavíme Trojiční neděli, den, kdy se všechno zkompletovalo. Tak vzhůru! Buďme žáky a také přijímejme žáky s důvěrou v moc Ducha svatého.

Ach, to naše čisté svědomí, kterým se tak často prsíme! Se svědomím se nemůžeme vytasit jako s nějakým čistým rejstříkem, doloženým naším ID na plastové kartě. Vždyť svědomí je spolu-vědomí. Tedy to, co ví Bůh i já a také moji bratři a sestry na jedné či druhé straně. Spoluvědomí zraje, musí se prohlubovat, rozvíjet a živit. A proto se vystavujeme Božímu slovu a jíme Tělo a pijeme Krev Páně, jak nazval Kristus svůj chléb a víno. Tajemstvím Svatodušních svátků je plná konektivita. Spojení, které oživujeme průhledným životem ve společenství.

Celý život hledám! Ptám se: „A jak to, Pane Bože, vidíš Ty?!“ Chtěl bych alespoň trochu vidět, jak se Bůh tváří na mou práci a celý život… Hledám jeho tvář. A nejenom za sebe, ale také spolu s dalšími lidmi. Nikdy nejsem hotov. A upřímně se děsím těch, kterým je všechno jasno. Nic nehledají, Pána Boha mají přečteného. Všechno vám vysvětlí dřív, než položíte otázku. Mrazí mne jejich nelidské soudy… (Četl jsem dnes Žalm 27 a Janovo evangelium 15:26 až 16:4? epištola byla 1. Petrova 4:7-11)

Modlete se! Tak vykřikne nadpis téhle neděle. Ale proč bych se modlit měl a co tím získám, když se budu modlit? Je pro mne důležité, když se lidé ptají po smyslu našeho náboženského provozu. A jsem ochoten spolu s nimi hledat odpovědi. Tady mám jednu: Modlitbu Ježíš představuje (podle Janova evagelia 16:23-27) jako rozhovor dvou zamilovaných…

Tentokrát z epištoly, tedy dopisu Jakubova (1:17-21). Apoštolské dopisy, to je praxe víry. To už není Ježíšovo evangelium, ale laskavé bratrské rady a běžný život těch, kteří na ty rady čekají, opakují si je a žijí to evangelium podle nich a věří jim. Apoštol Jakub vytříbenou řečtinou, my bychom řekli „hezky česky“, vysvětluje, jak se Pán Bůh hněvá a umí to, protože při tom hněvu nepřestává milovat. A jak to my neumíme. Nicméně – Jakub, řečený Spravedlivý, nás dobře navádí, jak se můžeme naučit svůj hněv zvládat. To je jeho katolický (tedy obecně křesťanský) dopis, který jsme četli.

Ježíšova slova o smrti a vzkříšení a nejen o tom, která jsou pod pojmem „zanedlouho“, byla tak bolavě nejistá pro učedníky a zůstávají i pro nás. Kdy už?! Kdy se změní tenhle svět, kdy církev, kdy a jak se změním já, moje rodina. Kdy se vyčeří osobní či politická situace? Termíny zůstávají bolavě nejisté pro nás i pro pacienty a nezůstává, než důvěřovat. Musíme procházet drama bolesti, rodičovských úzkostí a stát se spolupracovníky té proměny a nového života. Nebojte se, na nic nebudeme sami. Slova z Janova evangelia (16:16-22) podle starocírkevních rozpisů čtení na neděli Jubilate po Velikonocích.

Podle rozpisů staré církve se čte na Neděli Milosrdenství text z Janova evangelia 10:1-16. Ve světě, který už nezná pastýře, ty zlé stejně tak nedovede odlišit od dobrých, se pokouším interpretovat slova, která jsou podle mne extrémně důležitá. Tenhle svět potřebuje lidi, jejichž pastýřský charakter posune dopředu to, co se zdá vyčerpané a objeví něco jiného, nač nemáme odvahu ani pomýšlet…

Dvě věty o tom, jak zlým posedlý člověk ani nemohl mluvit. Ježíš zlého ducha vyhnal a němý mluví! Podle mne naprosto skvělý okamžik. Tady ten člověk mluví! A mluví normálně! Já bych teď čekal, že on sám chválí Pána Boha a slibuje, že hned jde za Ježíšem. A zástup opěvuje Boží moc a všichni se radují! A je to naopak! Vůbec nic. Je ticho. Jestli něco, tak tu a tam skupinka těch, kteří všechno, co právě viděli, zpochybňují. Rozumíte tomu?

Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly poskytuje rehabilitaci tam, kde může. V tom pro tělo a duši děláme, co jde. Pacient odchází někdy domů obohacen tím, že přijme svůj stav, respektuje své tělo a na duši má jasno, že je to tak dobře. Žijeme v mezích, které nejsou omezením, ale prostorem k rozvoji. O tom vypráví i dva texty podle starocírkevních perikop: Matoušovo evangelium 15:20-28 a zvláště 1. dopis do Tesaloniky 4:4 „Každý se naučte zacházet se svým tělem v posvěcení a úctě…“

Lidé postižení velkou mocí selhávají. Představují se v ještě větší moci, špulí pusinku, lezou na obrazovku, oslovují národy a vyhazují všechny, kteří s nimi nesouhlasí; slibují nemožné a zakazují všechno včetně toho, co zakázat nejde. Ježíš, obtížený veškerou mocí, se noří do absolutní bezmoci. Má hlad, je sám, chodí za ním nezvané návštěvy. V ďábelském pokušení obstojí. A jak! Poslechněte si podle Matoušova evangelia 4:1-11

Předjaří pod Strahovem, alespoň moje představa po dnech mrazu… Evangelium nás učí něčemu z Božího charakteru. Seje všude a vždycky. Beton, skály, močál, trní a smetiště, nakonec i dobrá půda. Nepřebírá, prostě seje. Nezkoumá účinnost. Tajemství, zemědělské krypto království Božího popisuje podobenství o rozsévači z Lukášova evangelia 8:4-15, které čteme podle starocírkevních perikop na následující neděli.

Hledám lidi na práci. To jako fakt! Práce nám roste pod rukama a mně se dobře dělá v týmu. Pokud si navzájem sedneme, rád (se) naučím, předám, pomůžu. Fakt hledám! To je zřejmě nejen můj problém, ale také hlavní téma textů ze starocírkevních perikop (Matoušovo evangelium 20:1-16). Dnešní slovo pro pacienty Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly Je to slovo o jiné spravedlnosti, kterou káže Ježíš v evangeliu.

Kázání 9.2.2025 v Praze na Smíchově ve Vrázově ulici, ke kterému mne pozvali, protože kazatel jim stůně… A začínaly prázdniny. Odpoledne jsem byl opět ve Chvalech, v domě Bethesda. Všimněte si varhanního preludia a na konci postludia; lepší, než kázání…

Jaký je rozdíl mezi ležícím a spícím Ježíšem a tím, který je vzhůru a na nohách? Vlastně žádný. Vždy je na palubě. Jsou časy, ve kterých je třeba ustát všechny bouře a nevyvádět. Jindy je rozumné volat v modlitbě o záchranu. Ale vždycky je Pán Pánů s námi. Nikdy nejsme sami. A tady, v příběhu Matoušova evangelia (8:23-27), učedníci Mistra probudili. Tak to vyhodnotili a mají naši důvěru. On utišil nejprve jejich mysl a pak přikázal větrům a moři. Mluvíme samozřejmě o našich bouřích bolesti, samoty a nepochopení…

Malomocný neměl budoucnost. Pohané neměli nárok na dobrodiní lidu Božího. A přece! Nejen zdraví, ale budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem, protože věřili. Abraham byl kdysi taky pohan, to až v dospělosti uvěřil. Tím pádem je naděje i pro nás…

Tak oni se berou? A to tak brzo? A to museli? A koho si vlastně bere? A kde měl veselku? Naše přirozeně důležité otázky. A protože je soužití muže a ženy velice důležitým motivem a v Nové smlouvě dostal jeho začátek nový a důležitý význam, dali jej otcové ve starocírkevních perikopách ke čtení na tuto neděli. První po Křtu Páně. Tady to všechno začalo. (Záznam z Brna, kázání od 00:24:00)

Klasika. Navykli jsme si získávat svět přímou cestou, lidé zůstávají stranou a nebo zrovna za námi. Kristu Pánu stálo za tu námahu udělat to celé naopak, sestoupil i do Jordánu, zmáchal se a ponížil jako ten poslední ze všech, aby nás získal. Udělal to úplně obráceně, než to děláme my. Úplně jinak, než předpokládal skvělý stratég Jan Křtitel. A bylo to tak dobře. Nežádá si Pán Bůh, abychom neztratili ty obyčejné, ty nejbližší? Není jeho vůlí, abychom zvládli své stáří – a ti šťastnější své mládí, studium, krásu a možnosti? (Ke svátku Křtu Páně, Matoušovo evangelium 3:13-17; 1. dopis Janův 4:10n)

Určitě jste dnes v kostele četli text o třech mudrcích z východu. Dorazili zmateně na hrad do Jeruzaléma. A kdyby četli u pana Heroda malé proroky, věděli by, že správná adresa je v Betlémě a hned by je tam poslali. No což, ani tehdy se proroci moc nečetli… A já si dnes řekl, že zůstanu u textu z malého proroka Nahuma. Je v Heslech Jednoty bratrské, tak přece nebudu kličkovat! A moc jsem si pochutnal. Abyste si pomlaskávali se mnou, musíte do poznámek, které najdete na www.danielkvasnicka.cz Tohle je jen úvod a pozdrav za Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly

„Hospodine, Pane náš, jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi…“ Zní mi v hlavě Oboroh a přemýšlím o hvězdách. Posílám Vám vánoční pozdrav. A prosbu za modlitby, ani Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly se přes svátky nezavírá…

Ráno jdeme do práce za tmy, podvečer se vracíme také za tmy… Není proto divu, že rozsvěcíme tisíce malých světélek v oknech, na stromech či na dveřích. Nemáme rádi tmu. Dnes vyprávím o velkém světle pro naše životy. Čtou se texty: Izajáš 9:1; 1. Dopis do Korintu 4:5 a 2. Dopis do Korintu 4:5n

Na druhou neděli adventní čteme Izajášovo proroctví. S přílišnou lehkostí používáme velice nekonkrétní texty. Tak třeba ten náš dnešní z 7:10-17. Immanuel mohl být nějaký judský princ. Dívka (jak je asi správnější číst) či panna (jak jsme si zvykli číst) mohla být některá z příslušnic královského rodu a vůbec: Text patří do osmého století. Jak to tedy myslel Izajáš? To jsou těžkosti, že? A přesto, četla to spousta našich předků a ve všech těžkostech života je tato slova nadnášela a dodávala potřebné lehkosti. Tak to budeme číst opatrně a s vírou v dobro i my.

Já tu jen vyprávím příběh odposlechnutý v Léčebném a rehabilitačním středisku Chvaly. Na pozadí je mocný příběh o Ježíšově příjezdu do Jeruzaléma. Nám připadne, že na oslátku a bez pořádného bílého koně Ježíš přijíždí jako v Trabantu. Ale ne! To je jen zdání. Ježíš na oslátku vstupuje do role davidovského krále a Jeruzalémští tomu dobře rozuměli. Příběh o kralovickém volovi je taky zdánlivě plytký, ale má svou sílu, protože Pán Bůh zná všechno, s čím se potýkáme.

Podle textů Hesel Jednoty bratrské se čte na poslední neděli v církevním roce text o opatrných a pošetilých družičkách (Matoušovo evangelium 25:1-13) Tehdy olej, dnes nabíječky nebo powerbanky vyjadřují připravenost na příchod ženicha. Konec dějin je jako svatba. Ta dnešní a zítřejší spravedlnost je jako spravedlnost ženicha. Otevírá připraveným. Tak: Vzhůru! Jdeme se chystat. (Text kázání v Blogu)

Jsem člověk spíše za kameru, ale tady zase lezu ven… Před časem jsem přerušil pozdravy z Nového kostela v Litomyšli. Jednak toho bylo v posledních měsících hodně a pak – už nejsem v Litomyšli. A já se teď vracím. Neslibuji každou neděli, ale píšu pro hlouček pacientů v Léčebném a rehabilitačním středisku ve Chvalech… Často jim neřeknu všechno, Vám tady taky ne. Ale v Blogu, který video bude vždy doprovázet, najdete vše. www.danielkvasnicka.cz

Zase jedna sváteční řeč. Bylo blízko Velikonoc, těch posledních… (Jan 12:23-28) Evangelium Janovo dostalo písemnou podobu koncem prvního století. Jan si zapamatoval a zapsal z Ježíšových řečí a událostí to, co mu po desítkách let zmohutnělo do vyznavačských formulací, které čteme v evangeliu. A my na těch slovech stavíme svou víru a vyznání. Ježíšův obraz a jeho zvěst se stávají kompletními a srozumitelnými. Třeba ve věci slávy, volebních preferencí a zachování života. Poslechněte si, o čem budeme mluvit v neděli (17.3.2024) v Litomyšli a asi nejen tady.

„Cena se uděluje jako poděkování a uznání za přínos v oblasti ekumény křesťanských církví v Litomyšli, podpory jejich spolupráce a mimořádný zájem o občanskou společnost“ Poděkování: Pokud je to cena za ekuménu, nepatří jen mně, ale měl by tu se mnou stát se mnou František Beneš (jeho salesiánská parta), dnes Zdeněk Mach, Daniel Smetana (dnes má narozeniny) a pak Vera Pleskotová, Václav Hurt, Štěpán Klásek a teď i kolegové Klímové a Lukáš Rejman a další nejmenovaní bratři a sestry. To my všichni. A Bohu díky smysl ekumény vidíme v tom, že se navzájem neseme, nepoučujeme, ale respektujeme jeden druhého a snažíme se vzájemně na sebe navazovat. Ekuména ale není náboženské slovo. To dnes zapomenuté řecké slovo označuje obydlený svět, tedy byl to v antice veskrze civilní pojem, který zahrnuje dokonce živočišný a rostlinný svět i vše neživé. Přeji svému městu, aby mělo dost odvahy žít v té původní ekuméně s lidmi a přírodou. Přeji svému město dost odvahy a noblesy, se kterou nebudou pucovat jen pomníky rodáků, ale otevřou se cizím a zajímavým lidem.

Doc. Dr. Michal Altrichter, Th.D., jezuitský superior, Centrum Aletti, Olomouc. Tento zajímavý muž navštívil Poslaneckou sněmovnu a posloužil v kapli 11.7.2024

Pro ty, kterým se nepodařilo přijít, je tu alespoň pozdrav a povzbuzení do práce. Ráno ve čtvrtek 27.6.2024 s námi byl P. Miroslav Auxt, farář Římskokatolické farnosti v Jílovém u Prahy

Hostili jsme farářku Annu Kampl z Vídně Simmeringu, která má český původ. Pochází z Nové Paky, kořeny má v ochranovské Jednotě bratrské. Simmering je pro luterskou evangelickou církev ve Vídni a v celém Rakousku netypickým sborem. Glaubenkirche si postavili vnitřní utečenci vystěhovaní od rakouských hranic po druhé světové válce, když jejich území připadlo sousedním státům. Vystěhovalci a utečenci zůstali otevření běžencům a pracují s nimi.

30. 5. 2024 nás navštívil P. Filip Jan Rathouský OFM, administrátor Římskokatolické farnosti u kostela Panny Marie Sněžné Praha-Nové Město.

Oficiální klip pro Noc kostelů 2024

22. 5. 2024 s námi slavil Eucharistii bratr P. Mgr. Jakub Karel Berka O.Praem., farář Římskokatolické farnosti u kostela sv. Ludmily v Praze na Vinohradech. Vzkazuje, že se modlil za všechny a za všechno…

Sandra Silná vyprávěla o otevřenosti církve, ochotě doprovázet lidi v lepších i horších chvílích života. Ranní „Snídaně pro duši“ přinesla dobrý rozhovor plný vzájemného naslouchání různých tradic a způsobů chápání třeba manželství, rozvodů a nových začátků párového života.

V Praze bude 18. května první ročník festivalu Kali Sara. Festival je inspirován tradičním setkáním Romů ve francouzské vesnici Saintes Marie de la Mer a slavností svaté Sáry, která je pro mnohé symbolem romské identity a víry. V rámci festivalu bude v Praze odhalena socha Kali Sary, kterou 10. května 2024 vysvětil farní vikář z Jindřichova Hradce P. Miroslav Štrunc v kapli Poslanecké sněmovny. Romové, média i důstojný pán byli hosty p. poslance Hayato Okamury.

Byl to už tradiční formát snídaně pro duši, tentokrát po dlouhém večerním jednání Sněmovny. Uvedl jej pan poslanec Matěj Ondřej Havel, protože jeho kolegyně musely být jinde. Téma? Pokoj či pohoda a klídek. Vylučuje se to? Doplňuje a nebo je přeci jenom v každém tom slovu něco jiného. A ten pokoj moc neumíme. Skutečný pokoj je darem a na nás je, abychom jej hledali, přijímali a zachovávali.

Učedníci Krista Pána byli po vzkříšení zavření v kapli, tak bychom to dnes řekli. Schovávali se před předáky Židů. Byl to strach z vlastních, strach, který vyvolává sektářské myšlenky. Ježíš jim dvakrát řekl: „Pokoj vám!“

6. 3. 2024 byl při snídani pro duši, už třetí v pořadí, hostem Václav Vacek. Římskokatolický kněz má na srdci svět, v němž nikdo nebude ponižován. Přítel ani nepřítel. Můžeme chtít mír, ale my s ním neumíme zacházet. My jsme jej neuhlídali! Na tom musíme pracovat. A Václav Vacek vykřikl: „Já bych chtěl být jako Gándhí! Když naše děti vykřiknou, že by chtěli být prezidentem, tak bychom to měli podporovat! V Letohradě kdysi pobíhala po náměstí malá holčička, Madlenka, Madlenka Korbelová. A ona nakonec byla ministryní zahraničních věcí USA…“

29. 2. 2024 byl ve sněmovní kapli Miloš Rejchrt. Evangelický farář na odpočinku je znám jako disident a mluvčí Charty 77. Po ztrátě státního souhlasu k výkonu duchovenské služby byl topičem v kotelně. Zakládal Redakci náboženského vysílání v Českém rozhlasu. V kritických dobách byl také členem Rady České televize.

Snídaně pro duši #2, hostili jsme řeholnici. Angelika Ivana Pintířová je česká řeholnice, boromejka. Původně zdravotní sestra je nyní vychovatelkou ve výchovném ústavu v Křešíně na Pelhřimovsku, pracuje jako diecézní ředitelka pro Papežská misijní díla, a je jedním z moderátorů nedělního pořadu Jak to vidí… v Českém rozhlase. Ošetřovatelské a pedagogické vzdělání na FF UK si překvapivě rozšířila také o DAMU a vyučuje dramatickou výchovu ve Svatojánské koleji. V roce 2011 byla jednou z řádových sester, které pečovaly o prezidenta Václava Havla v závěru jeho života.

Pozdrav všem, kteří se ve čtvrtek 8.2.2024 nedostali do kaple Poslanecké sněmovny k rannímu zastavení. Sloužil P. ThLic. Mgr. Bc. Bonaventura Ondřej Čapek OFM, farní vikář Římskokatolické farnosti u kostela Panny Marie Sněžné Praha-Nové Město.

Ve čtvrtek 25.1.2024 vedla ranní zastavení v kapli Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR paní ThDr. Lenka Selčanová, farářka Církve československé husitské v Roudnici nad Labem, Vystudovala pedagogiku, psychosociální vědy a teologii. Pracuje jako učitelka na základní škole Osmička, z.ú.

Nový formát setkávání s hosty, který si vybrali sami poslanci a kaplani jim pomohli zařídit hosty. Ve středu to byla ohromná únava po nočním jednání, jiskřivé téma, dynamický výklad, skvělá diskuse, úžasná káva… A pak rychle do práce. Na devátou zase „u strojů“…

18.1.2024 byl v kapli Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR milý host: Jeho Excelence Mons. ThLic. Ing. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR, jmenovaný biskup litoměřický, generální sekretář ČBK, generální vikář litoměřické diecéze.

Chtěli jsme popřát všem, úplně všem. A pokud jsme v tom mluveném projevu na někoho z Vás zapomněli, pak je to jen souhra okolností, neciťte se stranou. Všem a s radostí jsou k službě P. Milan Hanuš a Daniel Kvasnička

Pozdrav Pavla Černého, emeritního předsedy Ekumenické rady církví v ČR, a slovo k Vánocům. Stejně je ale nejlepší ta zmínka o arabském pastorovi z kostela Ježíšova domova v Nazaretě, který se stará o arabské, židovské i křesťanské chudé. A izraelská policie nad ním a jeho prací spolehlivě bdí…

Na svátek svatého Ondřeje se sešli ke svému pravidelnému setkání poslanci, senátorky a zaměstnanci Parlamentu ve čtvrtek 30.11.2023 ráno. Mši svatou sloužil ThLic. PaedDr. Martin Jozef Bartoš, O.Praem., PhD., převor Strahovského kláštera. Host při promluvě použil příměr učitele náboženství…

Všemohoucí Bože, pamatuj na ty, kdo pro svou víru procházejí těžkostmi, pronásledováním a diskriminací. Dej, aby všichni lidé porozuměli tomu, že jsou všichni ve své rozmanitosti stvořeni ke Tvému obrazu a že jsou si všichni rovni bez ohledu na rozdíly mezi nimi. Pomoz každému z nás spatřit Svou tvář i v těch, kteří nejsou k našemu obrazu, jejichž kultura a víra se odlišuje od té naší. Shlédni na všechny trpící včetně lidí, kteří jsou zkoušeni válkou na Ukrajině a teroristickou agresí vůči Izraeli. Pamatuj na unesené občany Izraele a dej se ať v brzkém čase navrátí do svých domovů. Pamatuj na trpící na palestinské straně, které si teroristé berou za živý štít. Vykořeň zlo a dej světu spravedlnost a mír. Dej, abychom nezapomínali na všechny, kdo potřebují naši pomoc a zastání, a ať porozumíme tomu, že i když kvůli každému z nás byl stvořen svět, jsme jenom prach a popel, a i když jsme jenom prach a popel, svět byl stvořen kvůli každému z nás, protože člověk je světlem Hospodinovým ve světě. A řekněme: Amen.

Červená středa je kampaň s heslem Make a stand for faith and freedom (Společně za víru a svobodu), která vznikla na britských ostrovech. Iniciativa chce propagovat víru i toleranci ve společnosti a podpořit solidaritu s obětmi pronásledování či být hlasem proti násilí a útlaku vykonávaného ve jménu náboženství. Červená je barva krve, mučednictví; světlo je symbolem naděje v temnotách. Iniciátorem je britská pobočka křesťanské organizace Aid to the Church in Need (u nás známá spíše jako Kirche in Not). Více informací o letošní Červené středě naleznete na webu www.cervenastreda.cz nebo na Facebooku www.facebook.com/cervenastreda

Asi se vám ještě nepovedlo zahlédnout interiér a cestu do kaple Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Tady jsou první záběry…

V úterý 29. března 2016 byla v prostorách Šternberského paláce slavnostně otevřena kaple Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Autorem projektu je významný český architekt Josef Pleskot. Koncept byl konzultován s představiteli katolické církve, zástupci Ekumenické rady církví i se členy židovské obce.

Kaplanka britského parlamentu Revd Rose Hudson-Wilkin ve videu představuje svou práci. Podoba služby kaplanů v parlamentech jiných zemí je závislá na kultuře a dějinách této služby. Některé parlamenty vůbec kapli nemají.