Úvod

Tentokrát z epištoly, tedy dopisu Jakubova (1:17-21). Apoštolské dopisy, to je praxe víry. To už není Ježíšovo evangelium, ale laskavé bratrské rady a běžný život těch, kteří na ty rady čekají, opakují si je a žijí to evangelium podle nich a věří jim. Apoštol Jakub vytříbenou řečtinou, my bychom řekli „hezky česky“, vysvětluje, jak se Pán Bůh hněvá a umí to, protože při tom hněvu nepřestává milovat. A jak to my neumíme. Nicméně – Jakub, řečený Spravedlivý, nás dobře navádí, jak se můžeme naučit svůj hněv zvládat. To je jeho katolický (tedy obecně křesťanský) dopis, který jsme četli.

Ježíšova slova o smrti a vzkříšení a nejen o tom, která jsou pod pojmem „zanedlouho“, byla tak bolavě nejistá pro učedníky a zůstávají i pro nás. Kdy už?! Kdy se změní tenhle svět, kdy církev, kdy a jak se změním já, moje rodina. Kdy se vyčeří osobní či politická situace? Termíny zůstávají bolavě nejisté pro nás i pro pacienty a nezůstává, než důvěřovat. Musíme procházet drama bolesti, rodičovských úzkostí a stát se spolupracovníky té proměny a nového života. Nebojte se, na nic nebudeme sami. Slova z Janova evangelia (16:16-22) podle starocírkevních rozpisů čtení na neděli Jubilate po Velikonocích.

Podle rozpisů staré církve se čte na Neděli Milosrdenství text z Janova evangelia 10:1-16. Ve světě, který už nezná pastýře, ty zlé stejně tak nedovede odlišit od dobrých, se pokouším interpretovat slova, která jsou podle mne extrémně důležitá. Tenhle svět potřebuje lidi, jejichž pastýřský charakter posune dopředu to, co se zdá vyčerpané a objeví něco jiného, nač nemáme odvahu ani pomýšlet…