Stačí málo a lidská existence se dovede představit jako ztělesněné zlo. Pečlivě vybraná chvíle, několik jedovatých slov, vyšší míra adrenalinu nebo pocit ohrožení. Naopak: Pro ztělesněné dobro se člověk moc namáhat nemusí. V tom světle se zjeví, když je na správném místě a ve správný čas. My tomu neříkáme náhodou, ale pro Boží smilování…
Obojí, jak výraz „ztělesněné zlo“, tak „zosobněné dobro“, jsou zkratky a nakonec i výraz líné mysli. Proč? Lépe to jde vysvětlit na tom zlu: Při pohledu na televizní obrazovku, která zprostředkovává zlomek politického dění, přesně vycezený okamžik z celého dne, nám ujedou nadávky, vyplaví se nenávist a nechuť. Vyčeří se veskrze politické rozhodnutí volit či nevolit, odvolat anebo rovnou potrestat. Nálepka ztělesněného zla se stane heslem do kampaně. Hodiny čekání unaveného novináře se zhodnotí ve virálu, který koluje, vyrábí čísla zhlédnutí a nakonec i peněz.
Podívejte se na do kouta zahnaného starého církevního tituláře, jehož letora je dopředu známa. Přijme pozvání k rozhovoru a rozčílí se, to si můžete být jisti. Redaktor si při zveřejnění rozhovoru postěžuje, jak to bylo těžké, věřte nebo nevěřte. Rozhovor má tisíce shlédnutí nepřátel či zastánců. Šíří jej odpůrci i příznivci starého muže. Rozumný člověk si jej nepustí a ani na něj nebude zveřejňovat odkaz.
A přesně tak: Opakujme si, že neexistuje ztělesněné zlo! A ani to dobro. A zase to bude lépe pochopitelné na tom zlu: Ti lidé ztělesňující zlo, jsou chudáci či alespoň nudní strýcové a tety. Často unavené morální trosky, které na řečništi či s mikrofonem vyrostou ve velikány. Zosobňují hodnoty zla, řekneme mírněji, ale stejně nás to zavádí a mate. Nesporné zlo se přesmýkne na člověka a my jsme v okamžení soudci posledního soudu. Opakujeme nesmysl, ujišťujeme sebe i druhé, že když tenhle člověk zmizí, zmizí i to zlo. To je ta chyba! Už se ani nečervenáme, když mluvíme sprostě a urážlivě o druhých u obrazovek, nad novinami či v rozhovorech při kávě. Tím spíše se dobře šíří nenávist po sociálních sítích, tam se hodí i nějaký ponižující obrázek. Už nám nepřijde hloupé urážet toho a nebo onoho člověka. Zaráží mne, jak mnoho naivní nenávisti vůči konkrétním lidem se promítá do jinak zbožných, mírumilovných a demokratických výzev. Slušní lidé na demonstracích proti zlu pak volají nenávistná hesla se jmény a vůbec jim to nepřipadne divné.
A zároveň se vyhýbáme námaze vysvětlovat proč je zlo jasným zlem. Bojíme se negativních řečí. Ta výmluva zní: „Von není tak zlej!“ Nejsme jasní a průzrační, neodmítáme člověka a zároveň ale neodmítneme to zlo. Ono to hledání důvodů k odmítání zla dá práci. Ale když se na tom pracuje, hledá se, dělají se a opravují se chyby, pak není třeba nic jiného, než říci prosté „Ne!“ Dokonce se vyplaví hněv a opor na správném místě. Řekne se to v koutě v kuchyni či na pohovoru u šéfa. Nahlas přes média či ve vlivné roli veřejného života.
Ne nadarmo vyzývá biblický text k nenávisti vůči zlu, dokonce si máme zlo dopředu ošklivit. Je v tom stará moudrost vedoucí k rozlišování mezi dobrem a zlem. Zásadní a základní dovednost, které se musíme odmalička učit.
Opačně platí to samé. Když se dobro ztotožňuje s člověkem, pak se lehko dělají kampaně. Zřídíte si profil na sociálních sítích, v roli politika si za veřejné peníze objednáte televizi a prezentujete tam všechny dobré věci jako své dílo.
Zralý politik ale zmíní i ty další, kteří posloužili dobru. Moudrý člověk se při páchání dobra zařadí do týmu, protože je to vždycky tým a v něm je dobře zmiňovat ty úplně poslední a nepatrné. Podle mne je nakonec třeba vzdát chválu i tomu, který dobro dal. Tomu nejvyššímu.
Není na to lehký návod. Oddělovat a rozlišovat se musíme učit i ve stáří a nikdy nepřestat.
Psáno pro server ProBoha
