Stává se mi, že neodpovídám jen na dotazy zaměstnanců či volených členů Parlamentu, ale také na vzrušené dotazy věřících. Těch, kteří sledují některý ze zákonů a dalších, kterým se zásadně nelíbí nominace Sněmovny na státní vyznamenání či jiných, kteří by chtěli vědět, zda si opravdu někdo v Parlamentu myslí, že je řada církví, které odmítají transfúzi krve pro své děti. A podobně… Vzpomněl bych si ještě na další příběhy, které vycházejí z toho, co lidé zaslechnou v médiích a dotvoří pod vlivem některých komentátorů. Jistě, v Parlamentu jsou jen lidé.
Jakýkoliv proces tvorby zákonů či novelizací je velice složitý. Od prvotního návrhu, přes expertní kolečka po schválení vládou a tři čtení ve Sněmovně s projednáváním ve výborech a komisích, tvorbou pozměňovacích návrhů a konečným hlasováním. Navrch ještě síto Senátu a podpis Prezidenta. To jsem ještě pominul všechny jemné podrobnosti procedur, ve kterých často záleží na tom kdy a jak se předloží nějaký návrh vycházející z jednacího řádu jedné a nebo druhé komoře. Baví mne to poznávat, diskutovat s legislativci. To jsou lidé, kteří na právní úrovni asistují tvorbě zákonů a novel.
Právě proto vítám skupiny studentů a žáků či seniorů ve sněmovně a nesmírně si vážím členů Parlamentu, kteří mají tu sílu a vůli takové skupiny provádět a pomáhat jim pochopit svou práci. To je potěšení, když je mohu doprovázet. Na vysoké úrovni totéž dokáží i zaměstnanci informačního střediska té či oné komory. Představit způsoby domlouvání a hlasování ve výborech i na plénu. Parlamentu je totiž třeba rozumět.
Tak třeba hlasovací zařízení, které nabízí možnost schválení návrhu. Kdo je pro, ten mačká zelené tlačítko. Předseda či místopředseda klubu pak před lavicemi zvedá palec nahoru. Odmítá-li zastupitel návrh, má k tomu červené tlačítko a ten vepředu má palec dolů. Když jde o možnost tak či tak a hlasuje se takzvaně podle svědomí, představitel klubu má cudně zkřížené ruce na prsou a zastupiteli zůstane zelená či červená. Pak je možné se zdržet a významně vyjádřit nejistotu, to je to šedivé. Při jednání je to právě to tlačítko, které v Senátu chybí, to šedivé pro dvouminutovou faktickou poznámku. A nakonec ještě možnosti defenzívy: to se hlasovacího zařízení vůbec nedotknete a tím nehlasujete, to je také způsob anebo vytáhnete kartičku, odhlásíte se a zmizíte do kuloárů. Tuším, že je to stejné jako zmáčknout černé tlačítko. Taky si někdy musí člověk odskočit, že? Občas se různými způsoby dává najevo, že je třeba všechny odhlásit a dát příležitost, aby zjistil skutečný počet hlasujících v sále. Ostatně, také je to příležitost k tomu, aby všichni doběhli do svých lavic. Když se hlasování blíží, pohotovostní služba každého klubu rozesílá sms kolegům a kolegyním. Někdy je to o minuty…
Jisté však je, že z toho všeho usilování o dobro vždy vyjde jen to maximálně možné řešení. Politika má svoje zákruty stranických grémií, které často drží svou strategii, byť je podstata věci maličko jinde. A nemůžete jim to mít za zlé a už vůbec nemá smysl dávat prostor emocím a hodnotit věci nenávistným způsobem, jak je to dnes běžné. Mnohé tak vyplaší, když vidí, jak se vládní většina s opozicí slušně a s úsměvem domlouvají, jak se předsedové klubů dokážou přivítat rukoudáním a nebo taktním dotekem tváře na tvář. Je to i jinde ve světě. Podobně jsem zachytil vyděšené poznámky na adresu Baracka Obamy, když na pohřbu pana prezidenta Cartera hovořil velice osobně s novým americkým prezidentem Trumpem. A ty úsměvy! Podání rukou či nepodání rukou se hodnotí jako výrazná řeč symbolů. A ne vždy je tomu tak.
Jde o naprosté morální selhání a kolaps všech hodnot? Jsou v opozici a naopak ve vládě nepřátelé? Je politika opravdu jen zásluhová a proč v ní nejsou ve větší míře lidé mladšího věku, kteří prošli sítem místní, městské či krajské politiky? Jak unést nepřízeň starších spolustraníků či spolustranic? Jak se má člověk srovnat s tím, že je třeba hlasovat v solidaritě s politickým klubem? A jak se postavit k tomu, že propadne velice rozumný předložený pozměňovací návrh, které tlačítko stisknout? Otázky jen prší.
Jak pozoruji, většinou se snaží zastupitelé udržet svou důstojnost. Byť zvítězí jiná verze, oni drží svoje důvody a podřídí se. Když nám někdo nevyhoví, neztratí přece naši úctu! A dobré je trochu při tom zlobit, nebát se dávat nové provokativní návrhy. Obecně je třeba jednat, vždycky jednat. Otevřenost k rozhovoru a naslouchání se nikdy a nikde neztratí.
Ale někdy je toho moc a není divu, že zastupitelé už nemohou a pomocný personál ztrácí barvu ve tváři a všichni jsou nesmírně unaveni. Pak jsou lidé, kteří se už na kandidátky napsat nenechají, i když by měli dobrou šanci kandidovat a být zvoleni či zvoleny. Ani za ty peníze to dělat nebudou, jak se často předpokládá. Často se to týká žen a rodičů obecně. A právě takové bychom ve Sněmovně mít měli. Od nich se v posledním roce dají čekat návrhy a podněty. Něco by se totiž změnit mělo.
A naposled: Nikdy se nedá z našeho světa udělat království Boží. To dvojí nikdy nebude jedno. To Království zůstane bez pohnutí stejné a hlasováním jej nepřiblížíme. To znamená, že pravda zůstane vždycky pravdou, byť bylo odhlasováno něco jiného. Tady můžeme mít pokoj. A zároveň díky tomu i povzbuzení znova nastoupit do toho přízemně lidského vyjednávání, cvičit se v něm a pokusit se o ten nejlepší možný výsledek. Někdy se tomu právě říká reálpolitika.
