Jób 14:13-22
„Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš! Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!
Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil. Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal. Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.
Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí, jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději! Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš. O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní. Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“
Matoušovo evangelium 25:31-46
„Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůnu své slávy. Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa.
Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘ Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali ti najíst anebo žíznivého a dali ti napít?
Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě anebo nahého a oblékli tě? Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?‘
Král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘ Těm po své levici tehdy řekne: ‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly! Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít. Byl jsem cizincem, a nepřijali jste mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mě.’ Tehdy mu odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili ti?’ Poví jim: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali pro nejmenšího z nich, to jste neudělali pro mě.’ Takoví tedy půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
Bůh je nespravedlivý!
„Já bych v Boha věřil, ale když se podívám kolem sebe, je tolik nespravedlnosti. To se nedá přejít. Proč Bůh nic nedělá?!“ Rozumím takovým námitkám, chápu, že je člověku zle. Mně taky. Vždyť člověka někdy doslova bolí duše, když posloucháme lidi kolem, někdy i partnery v domácnosti a v podnikání a politiky v médiích. Cítíme, že to, co se říká, je nějak špatně a nevíme, co s tím… Není divu, že lidé rezignují na hledání pravdy a spravedlnosti.
Jeden z důvodů, proč mám rád Bibli je v tom, že obsahuje celkem dost textů, které jsou podobné tomu Jóbovu. Člověk na Boha v úzkosti doslova řve. Zapomeňte na obřadnou úctu a líbezné chvály. A proto mám tyhle texty rád, že si je mohu číst nahlas a křičet je k Bohu s Jóbem, Davidem Hémanem Ezrachitským, Jeremjášem a dalšími. A hlavně: Také s lidmi, kteří prožívají nespravedlnost. To není nějaký rouhačský text. To je naše hebrejská Bible, to je Starý zákon. A představuji si, že na ten křik Bůh neodpovídá: „Jak to, že na mně řveš? Co si to dovoluješ?!“ ale laskavě se ptá po příčině a chce slyšet více: „Pověz mi, proč na mně řveš?!“
A tady nastává ta těžší část. Zkoušíme na to odpovídat, vyprávíme svůj příběh. A pokud zůstaneme v rozhovoru, tak nám evangelijní text pomáhá pochopit, že Bůh vidí hlouběji než my. Ježíšovy řeči o spravedlivém konci dějin začínají tím, že učedníci poukážou na „kamennou“ spravedlnost. Tedy na zdi chrámu v Jeruzalémě a jejich věčnost. Ježíš jim v odpovědi naznačil, že nic z toho, co vidíme, nezůstane tak, jak je. Ani kámen na kameni. Je to charakteristika zasahující hlouběji, než jenom do stability zdi. To by byla řeč jen o pojivu a statice. Ale ono dojde k rozpadu těch kamenů samotných. Kamenná spravedlnost, to není Ježíšův cíl.
V jednom z pohledů na závěr dějin představuje Ježíš scénu před velkým bílým trůnem, tedy v samotném závěru, kdy je už všechno hotovo. A přesto dojde ke spravedlnosti, kterou nikdo nečekal a hlavně jí nikdo moc nerozuměl. Ti, kteří vchází do nebeského království s Ježíšem se diví, že právě oni by měli patřit mezi ty, kteří nakrmili Ježíše když hladověl a utišili jeho žízeň. Že právě oni jej přijali jako cizince, oblékli ho a v nemoci i ve vězení jej navštívili a ztotožnili se s jeho osudem. Copak se nějak vzájemně znají?! Pomohli některému z těch nejmenších a nepatrných, kteří potřebovali podporu.
To je pozoruhodné nejenom pro tu citlivost odměněných nebem, ale i proto, že se Ježíš prohlásí za jednoho z nejmenších, nazve je bratry a sestrami. Přihlásí se k těm, na které dopadla kamenná nespravedlnost, nepovedl se jim život, dolehlo na ně nesmyslné násilí.
Obdobně pak těm, které si s sebou do nebeského království nebere, říká, že je to proto, že se mu nevěnovali a že jej přehlédli. Docela zrcadlově se tu popisuje tentokrát nezájem, proti kterému se odsouzení podobně hájí: „Ale copak jsme se někdy potkali, máme my něco společného? Měli jsme šanci?“ a podle kamenné spravedlnosti mají pocit, že mají o co opřít svoje odvolání vůči soudu. Nemají.
Je je to přesně tak, jako s těmi přijatými. Ježíš byl zajedno s těmi, kteří potřebovali pomoc. Zopakuje odsouzeným prostý motiv.
Co nás to všechno učí:
- Ježíš rozumí křiku a nouzi a není urážlivý. Takové lidi, kteří řvou po spravedlnosti, neumlčuje a nemáme to dělat ani my. Nepotřebují utěšení, potřebují solidaritu. Můžeme křičet s nimi
- Ježíš se solidarizuje s těmi, kteří jsou nejmenší, je jejich bratrem. Neštítí se člověka v jeho nouzi
- Ježíš má svou spravedlnost, která není kamenná. Království Boží není stranické, neprotěžuje národnost a už vůbec vyznání víry či celá náboženství. Ježíšova spravedlnost je osobní, je vztahová
- Ježíšova spravedlnost je věčná! To ale neznamená, že na některé kroky jeho spravedlnosti musíme čekat věčně. Ano, přijde ta poslední spravedlnost před velkým bílým trůnem, ale někdy se prolomí Boží spravedlnost do dnešních dní. A všechny takové okamžiky bychom si měli připomínat. To je pilulka proti smrtelné hořkosti. A ta spravedlnost se děje už dnes v těch maličkostech, které popisuje Matoušovo evangelium
