Kultura nesouhlasu
Jestli na něčem musíme pracovat, tak je to kultura nesouhlasu. Tedy na tom, jak dáváme najevo jiný názor, ba jak odporujeme názorům druhých, protože je třeba je odmítat. Nejenom z našeho úzkého pohledu anebo skupinového názoru. Dokonce odporují všem ctnostem jako je pravdomluvnost, čestnost a obecná lidskost.
Může se lehko stát, že budeme někde na scéně a půjde o naše slovo. Zatím jsme v hledišti. V naší zemi si žijeme jak na obláčku. Máme se velice dobře. Jinde, v zemích totalitních režimů to je zcela jinak. Tváří v tvář ozbrojené moci stojí muži a dost často také ženy. V Německu čtyřicátých let studentka Sophie Scholl, kterou letáky stály život. V Rusku dostala dva roky a osm měsíců před pár dny devatenáctiletá studentka Darja Kozyreva za lístek papíru s verši básníka Tarase Ševčenka. Přilepila jej na pomník básníka v Petrohradu v den výročí zahájení agrese ruských vojsk na Ukrajině. Darja řekla před soudem, že to udělala pro klid svého vlastního svědomí. Ale tihle mladí lidé nejsou jediní. Kultivovaně, spisovně a slušně odporují. Jasně vyznávají svou víru a s vědomím tvrdé odpovědi dělají to, co je třeba. A přinášejí velkou oběť života na velké scéně národa a světa.
Za keřem, za oceánem, za zdí jistot a anonymity zraje náš charakter k jiným projevům. V hledišti lze beztrestně říkat cokoliv. Vyměňovat si názory znamená často přijmout kulturu překřikování, štěkání, znevažování, komolení jmen, vymýšlení ponižujících zkratek a přezdívek. Jako by měli lidé ocenit, že já se svými správnými názory jsem dokázal svého protivníka co nejvíce zranit. To všechno se dobře hraje také na malých scénách, když ne na té světové. V malém hledišti jsou jen nejbližší, rodina, děti, kamarádi a sousedi.
Napsat o panu prezidentovi zaoceánské unie, že je démonický, vyvolá v hledišti podporu u části sledujících na sociálních sítích, ale není to nic více, než nějaký status zoufalství. Žádný velký projev zralého charakteru. Nikoho náš post ve skutečnosti nezajímá, přičemž ten pan prezident – kdybych jej chtěl jmenovat, napíšu mu uctivě celé jméno – nechce zřejmě nic jiného, než aby o něm lidé stále mluvili zmítáni jeho náladami. A aby komentovali to, co zavedl a pak odvolal, protože bude pokračovat odvoláváním toho co odvolal. Proč řešit ty, které nijak neovlivníme, když můžeme udělat spoustu jiné práce tady? A navíc, proč si zbytečně škodit? Pisatel statusu si na cestu do té zaoceánské krajiny bude muset pisatel vzít starý tlačítkový telefon a nebo notně promazat sociální sítě, což někdy nepomůže.
Chápu! Když někdo nemá pravdu a o charakter nedbá, zkusí uškrtit jiný názor procedurami, zákonnými lhůtami a bankroty. Přece se nepřizná! Na své malé scéně loutkového divadla stále vyhrává. Protahuje proces, vytváří vedlejší nátlaky, vždycky sežene pisálky, obchází společné kamarády a vytváří nechutě. Ale proč by takové a podobné nepřímé způsoby měla používat pravda. Proč by se tak nekulturně měli chovat slušní lidé?
Proč by se součástí našich kázání měla stávat osvětová dvouminutovka s opovržlivými výrazy proti světovým státníkům či domácím autoritám? Jakoby nikdo před námi a ani po nás neřekl politicky odpovídajícím způsobem to samé!? Tak proč ještě my? Opět, mám pochopení pro celoživotní únavu při obhajování pravdy. Ujedou nohy každému z nás. Někdy je ale disent doživotní a měl by být až do konce kulturní a nad věcí s tím, že samo evangelium má dost argumentů pro růst správného charakteru. A není mu třeba pomáhat.
S úžasem jsem poslouchal vyprávění jednoho z představitelů obrodného hnutí minulých let, jak popisoval účinnost svých protestních akcí. Viděl jednou svého oponenta, jak se mu rozrušením třásly ruce… To aktivista viděl jako kladný výsledek! Nechápal jsem, proč o tom mluví? To je přece tak lidské! A nebo opravdu chtěl tak málo? Když jsou poslanci hodně unaveni, odříkávají si navzájem z řečniště diagnózy. Byť by to byli lékaři, od pultíku se nic takového neříká. Pacientskou odpovědí nařčeného pak bylo vyhrožování mafiánským stylem, opět od řečnického pultíku našeho Parlamentu. A přitom nešlo o nic velkého a opět najdu pět důvodů pro omluvu takového jednání. Únava bude jedním z nich. Jiná věc je, že ani tyto důvody nemohou obhájit obecnou nekulturnost našeho jednání. Chybí nám humor, laskavé utahování si ze sebe sama a tím i z ostatních.
Naposled ještě jednou o křesťanském charakteru. Zaslechl jsem, že Ježíš určitě nejedl u stolu nějakého velekněze a s bezcharakterními lidmi se jistě nestýkal. Já si nejsem tak jist. Především nevíme, co všechno ještě dělal a i to, co víme, nám nedává jasnou odpověď na naše otázky po seznamu hostů. Evangelia zprostředkovávají jen to nejpotřebnější a samy přiznávají, že to není všechno o Ježíšovi a jeho činech a slovech. A pak, jsem bytostně přesvědčen, že Ježíšův pevný charakter dovoloval otevřené rozhovory s oponenty a nepřáteli. Uměl jim říci těžké věci do očí slušně. A byť někdy u čtení Janova evangelia trnu, jestli se nepletu, tak si myslím, že Ježíš ustál i nemožné. A hlavně mně těší ten závěr a to ve všech evangeliích! Třikrát odpovídá oponentům: „Ty sám to říkáš!“ Poprvé to byl Jidáš, který se Ježíše ptal zda náhodou není zrádcem on. Dovedl bych si představit sytější odpověď s nějakým odsouzením. Podruhé takhle odpověděl Ježíš v naprosto zmanipulovaném soudu veleknězi, když se ptal po tom, zda je skutečně Božím Synem. A potřetí tak odpovídal místodržiteli Pilátovi, když mu kladl otázku, zda náhodou není židovským králem. I tuhle politickou hru Ježíš ustál. Jen s Herodem se nebavil, mohl přijít dřív. Evangelia popisují, že o setkání už dávno stál. Teď měl Herodes Tetrarcha před sebou Ježíše v poutech a poníženého, tak nebylo složité klást otázky a čekat zázraky, jako od cvičené opice. Když se ničeho nedočkal, zachoval se nízce a bezcharakterně. Vysmál se Ježíšovi, a poslal jej zpět k Pilátovi. Ježíš ale Heroda nijak neodměnil za pohrdavý výsměch, neplival, nekroutil očima a nepohrdal jím. Byl to prostě ztělesněný charakter.
Urychleně musíme začít pracovat na rozvíjení kultury nesouhlasu. Uctivě se zajímat a nenechat se odradit, znovu a znovu se odpovídajícím způsobem ptát a být nablízku těm, se kterými ve farnosti v obci či ve městě nesouhlasíme. Přinášet návrhy a řešení. Osobně se nasadit. I naše podzimní velké volby mohou dopadnout tak i onak. Reakce na výsledek by neměla být hysterická a skandalizující. Povládnou nám jen lidé a vždycky bude záležet na tom, kolik prostoru jim necháme a jak slušně s nimi budeme jednat. Nesouhlas může být velice slušný, dostatečně srozumitelný a pokud bude mít hlavu a patu, nikdy nebude zbytečný. Pokud zalezeme a přes zeď budeme házet jedovaté poznámky, nemůžeme se pak divit.
Psáno pro magazín ProBoha, foto Aktuálně.cz
