„Zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte.“ Někteří z jeho učedníků si mezi sebou řekli: „Co znamenají slova ‚zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte‘ a ‚odcházím k Otci‘?“ Říkali: „Co znamená ono: zanedlouho? Nevíme, o čem mluví.“ Ježíš poznal, že se ho chtějí otázat, a řekl jim: „Dohadujete se mezi sebou o tom, že jsem řekl: Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte?Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. V onen den se mě nebudete již na nic ptát.“ (Janovo evangelium 16:16-22)
„Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘.
Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení – ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.
Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.
Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.“ (1. dopis Petrův 2:11-20)
Úvodem
Termíny zkoušek a pak termíny oznámení výsledků. Bez výsledků se sice dá žít, ale ta data jemně šimrají pod žebry, protože bychom už moc rádi věděli, kam bude naše dítě chodit další čtyři roky, jak dopadla volba či jaký závěr udělala výběrová komise. S dosaženými body v testu inteligence budeme žít dále, určitě. Na chvilku může přijít mrzení a chuť protestovat, že testy byly špatně zadané, ale pořád je to k přežití. Doslova naštve nedůvěra kolegů a propad v příčkách na kandidátce či pořadníku na byt. Ale pořád máme dvě zdravé ruce a chuť něco dělat. Střecha nad hlavou je sice děravá, ale pořád se pod ní mohu vyspat.Horší je to s očekáváním na možnosti a šance, že by se mnou někdo chtěl žít, že by ještě někdo potřeboval moji práci a zkušenosti, i když je mi o něco více než padesát. Těžko se čeká na výsledky histologických vyšetření odebrané tkáně a na detailní posouzení vyšetření na CT. Potkal jsem pacientku, která se propadla před dvaceti lety do pomalu devastující nemoci – tehdy, na začátku, začala pracovat ve sdružení stejně nemocných lidí a sháněla pro ně podporu a záštitu, vymýšlela aktivity. Aby toho nebylo dost, po čase se dozvěděla ještě vážnější diagnózu, kterou chápala jako vysvobození z toho dlouhého umírání. Lidé nemocní tou druhou nemocí bývají do půl roku pryč. Tak se rozloučila s tím dobrovolnickým životem, doslova se rozžehnala s kamarády a čekala jen na ten ortel, který přece přijde zanedlouho. Ale on je to už rok a půl a stále nic! Říkali přece, že zanedlouho nebudu – a já tu ještě jsem! V naší nemocnici, která je poslední v řadě těch, kterými prošla, mne vítala s jasným zadáním: „Umírám a nejde mi to! To není fér!“ Dalo mi dost času, abych si s ní začal povídat o obyčejných věcech. Prohlíželi jsme alba fotek, která měla v kabele za postelí. Měla ta alba s sebou, ale byla jí trochu na přítěž a zůstávala jí výčitkou. Díváme se na ně jinak. Nechám si vyprávět. A mluvíme teď o životě, o jeho krásách, o místech kde jsme žili a o lidech, kteří nás doprovázeli. Proč? Protože dnešek má dost svých starostí a je třeba jej žít.
